Dobrý den,
ani nevím jak dostatečně poděkovat lektorům kurzu „létání beze strachu“, že mi pomohli. Strach z letadel mě paralyzoval celých pět let a já smutně sledoval, jak moji přátelé létají všude po světě. Proto jsem vyhledal psychologa a zároveň se přihlásil do kurzu „létání beze strachu“.
V den konání kurzu jsem lehce orosený dorazil na vrátnici č. 1 a pokračoval dále k hangárům. Bylo nás celkem sedm účastníků a na recepci nás uvítaly dvě milé, usměvavé dámy (bývalé letušky), které nás uvedly do učebny. Po krátké chvíli se k nám připojil i velice sympatický pilot ČSA. První polovinu kurzu jsme se věnovali aspektům létání, jak fungují letadla, jaké mohou nastat situace, jak funguje letecká doprava a mnoho dalších zajímavých věcí. V druhé polovině kurzu, jsme se odebrali do vedlejšího hangáru, kde jsou umístěné pohyblivé trenažéry. Na tuto část jsem se těšil, protože já osobně jsem měl panický strach ze startu, turbulencí a výšek. Překvapilo mě, jak je trenažér neuvěřitelně realistický, simulovali jsme starty a různé druhy turbulencí. V trenažéru se dokonce podával oběd na podnosech jako na skutečném letu. A to, že nás potom vzal pilot do trenažéru A320, kde jsme si zkusili pilotovat letadlo, to bylo splnění mého snu a třešnička na dortu. Zkrátka jsem neměl pocit jako na nějaké nudné přednášce, bylo to poutavé, milé, lektoři se nám velice ochotně věnovali, a to nemluvím o bohatém občerstvení, které nám pořád nabízeli. Bez nadsázky za sebe mohu říct, že tam vzniknula až přátelská atmosféra.
Můj absolventský let se konal o tři dny později. Nebudu lhát, že jsem se do letadla těšil, bylo to těžké, velice těžké, panika udeřila plnou silou, dokonce jsem to chtěl vzdát. Ale nakonec jsem zabojoval a šel do toho. Od rána mě lektorky podporovaly sms zprávami. Na letiště se mi jelo hodně těžko. Od odbavení až k letadlu mě doprovázela paní z pozemního personálu, protože už o mně věděla. Nejhorší pocit nastal těsně před nástupem u schodů do letadla. Tam se mi zasekly nohy a řekl, jsem, že nemohu. Ale opět jsem to nevzdal a vystoupal po nich ani nevím jak. Ve dveřích mě uvítaly tři mladé, usměvavé sexy letušky a oslovily mě „Dobrý den pane Tomáši…“. Což mě příjemně zaskočilo a panika se lehce zmírnila. Uvedly mě do letadla, usadily, zkrátka mě obskakovaly jako anglického krále. Co mě opět příjemně překvapilo, že mě vzali za piloty do kokpitu, se kterými jsem krátce pohovořil. V této chvíli jsem se rozhodnul to zkusit, byl jsem stále nervózní, ale nedalo se to srovnat s pocity těsně před nástupem. Přišel start, kterého jsem se strašně obával, myslel jsem, že mě to vmáčkne do sedačky a já se z toho přetížení pozvracím, omdlím. Nic takového se nedělo, je to jako rozjezd v rychlejším autě, doslova. Odlepili jsme se od země, čekal jsem kymácení ze strany na stranu. Opět jsem se mýlil, nebylo to horší než na labutích na Matějské pouti. A potom to přišlo, cca 5-10 minut po startu, ta obrovská úleva. To pětileté prokletí, trápení ze mě spadlo. Měl jsem sto chutí vstát a zakřičet na celé letadlo „já letííííím, já to dokázal, podívejte se na mě jakej jsem frajer!!!!“. A jak se bojím výšek, nedokážu to vysvětlit, ale v letadle to vnímáte jinak, není krásnější pohled, než vystoupání nad mraky, připadaly mi jako peřina. Po chvilce jsme zažili i ty mnou obávané turbulence. Zpětně jsem rád, že jsem je zažil, protože je to asi jako když jedete po D1 v pravém pruhu, nic strašného, ostatní si při nich čtou, baví se mezi sebou, jedí atd. Zpáteční let už probíhá v klidu a mohu říci, že jsem si ho dokonce užil, všechno jsem si fotil. A když vám řeknu, že jsem při zpátečním letu u přepážky předbíhal španělské studenty, letící do Barcelony, abych stihnul nastoupit do letadla, tak mi nikdo nevěří. Takže ještě jednou velikánské DÍKY paní Krejčíkové, Čechové, Dobrovské a panu kapitánovi Slováčkovi.

„Váš létající“ Tomáš Zborovský